Róža Domašcyna
(nar. 11. 8. 1951 v Sernjanech – Sasko, SRN)

Jedna z nejznámějších současných lužickosrbských spisovatelek. Literárně činná je již od školních let – v roce 1966 založila s bratrancem Janem Chěžkou kroužek píšících školáků. Dálkově vystudovala obor inženýr – ekonom hornictví, později Literární institut J. J. Bechera v Lipsku. Samostatnou knižní prvotinu (Wróćo ja doprědka du) vydala až v roce 1990, od té doby – již ve svobodném povolání – vydala mj. pět sbírek v lužické srbštině (nejnovější je Štož ći wětřik z ruki wěje z roku 2012) a několik knih v němčině (mj. ort der erdung a Der Hase im Ärmel, obě z roku 2011). V lužické srbštině i němčině píše poezii, krátké prózy, divadelní hry a eseje. Náměty pro svou tvorbu čerpá z dětství,  z lužickosrbských reálií – historických i současných, a často také přímo ze svého mateřského jazyka. Zejména její básnické sbírky a eseje přinášejí důkazy o plnohodnotné slovní zásobě lužickosrbského jazyka a kladou vysoké nároky na čtenáře a především překladatele. Své lužickosrbsky psané básně transformuje do němčiny tak, že často vznikají značně odlišné verze.
Za svou tvorbu získala několik ocenění – např. cenu Ćišinského (1995), cenu Anny Seghersové (1998), cenu exilového PEN klubu (2001). Významná je také její překladatelská činnost. Jejím zásadním dílem v této oblasti je překlad Máchova Máje do hornolužické srbštiny (Máj-Meja, 2010).
V českých překladech byly publikovány ukázky její poezie i prózy v několika časopisech (mj. Literární noviny) a sbornících (Kalmanach). Jako samostatná publikace vyšel výbor z povídek nazvaný Kočičí stříbro (Společnost přátel Lužice, česko-polsko-lužickosrbsky, české překlady Vladimíra Šatavová), výbor z její poezie nazvaný Obrazy ze slov (překlady Milan Hrabal) vyšel v antologii Jazyk, jímž porozumíš větru (PROTIS 2007). V roce 2015 vydává Městská knihovna Varnsdorf výbor z jejích esejů a krátkých próz Druhé světy.
Čtení ve Varnsdorfu 19. listopadu 2015 zahajuje autorčino malé turné, které pokračuje 5. prosince 2015 v Lužickém semináři v Praze a v Sasku pak v Seifhennersdorfu (ls Wodowe Hendrichecy) a Budyšíně.