Je bývalý učiteľ slovenského jazyka, prozaik, lektor tvorivých literárnych dielní na Slovensku i v Čechách, šéfredaktor viacerých časopisov (Mädokýš, Mlha, Letavský Nočník…). Publikuje v literárnych časopisoch na Slovensku, v Čechách i na internete.

Získal mnoho ocenení na literárnych súťažiach – Literárny Zvolen, Literárna Senica, Jašíkove Kysuce, Gorazdov Prešov, Literární Vysočina…

Je autorom projektu a zbierky poviedok Poviedky na želanie.

V roku 2013 debutoval zbierkou Poviedok Pod orechom tma.

.

.

.

.

.

.

.

..

.

.

Ludmila Svirskaja se narodila v Alma-Atě. Od roku 1999 žije v Čechách. Tří země: Kazachstán, Rusko a Česká republika – to je její život. Její první básnická sbírka se objevila v roce 1995 v Barnaulu (na Sibiři). V roce 2015 v Praze byla vydaná další v řadě. Mezí tím uplynulo přesně 20 let. Do této doby se vešli různé publikace v Čechách, Rusku, Bělorusku, Kazachstáně, Finsku, Rakousku a Belgii, mnoho vystoupení na festivalech a literárních večerech a 7 básnických sbírek. Její krédo je „Špatně je tehdy, když nemůžeš psát básně“.

Leyla Begim (Jafarova), Narodila se v Baku, v Ázerbájdžánu.
Vystudovala Ázerbájdžánskou státní naftovou akademii. Vzděláním je chemik. Je zakladatelkou Německé šperkařské značky ,,Jafarov”. Řídí podnik a vytváří design šperků. Moderuje poetickou rubriku pražského online radia ,,Radio Vmeste”. Autor čtyř poetických sborníků a mnohočetných publikaci v poetických almanaších, časopisech a novinách. Její věnce sonetů přeložil do češtiny Milan Dvořák. Překlad řetěze sonetů “Roční doby lásky ” vyšel v literárním časopisu „Tvar“ (květen 2012). Básnířka se umístila na druhém místě na Pražském mezinárodním literárním festivalu v nominaci ,,Poezie”. Je členkou Svazu spisovatelů Ázerbájdžánu a členkou Svazu ruskojazyčných spisovatelů v ČR.

Narodila se 12. května 1964 v Ústí nad Labem. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity J.E. Purkyně (obor český jazyk – dějepis), kde získala doktorát pedagogických věd. Po absolvování školy pracovala na katedře bohemistiky jako odborná asistentka. Šest let vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii, soukromé vysoké škole J. Škvoreckého. Od roku 1996 se živí jako spisovatelka. Píše knihy pro děti všech věkových kategorií. Získala různá literární ocenění, například Zápis na čestnou listinu IBBY, Zlatou stuhu, Výroční cenu nakladatelství Albatros, Cenu učitelů, Cenu knihovníků i Cenu dětí v soutěži Suk – čteme všichni. Byla také nominovaná na Magnesii Literu a pasovaná na rytířku Řádu krásného slova. Často jezdí za svými čtenáři na besedy po celé České republice.
Více informací na www.brezinova.cz

foto (c) Monika Váňová

Prozaik, literární kritik, reportér, překladatel a publicista Jiří Weil se narodil 6. srpna 1900, v Praskolesích u Hořovic. Po maturitě r. 1919 studoval na FF UK slovanskou filologii a srovnávací literaturu. Studia zakončil doktorátem r. 1928. Od r. 1922 několikrát navštívil SSSR, v letech 1933-1935 působil v SSSR jako překladatel a publicista, později po vyloučení z KSČ pobýval půl roku ve Střední Asii (v Kyrgyzstánu, Kazachstánu aj.). Během 2. světové války odmítl nastoupit do transportu židů, skrýval se, byl zatčen, pět měsíců žil nehlášen v nemocnici, fingoval sebevraždu a až do konce války žil v ilegalitě. V letech 1946-1949 byl redaktorem nakladatelství ELK, v letech 1950-1958 pak vědeckým pracovníkem Státního židovského muzea v Praze.

V jeho díle se zrcadlí nejen pobyt v SSSR, ale i návštěvy Německa, Švýcarska, Francie a Polska. Byl členem Devětsilu, Bloku, Syndikátu českých spisovatelů, SČS (vyloučen r. 1951, znovu přijat r. 1956). Publikoval v Časopise českého muzea, v listech Kmen, Avantgarda, Literární noviny (třicátá léta a druhá polovina let čtyřicátých), LN, Nový život, Host do domu, Věstník Židovské obce náboženské aj. Je zastoupen v Židovských ročenkách. Překládal díla ruských autorů. Spoluredigoval edici “Dětské kresby na zastávce smrti. Terezín 1942-1944” (1959). Napsal celou řadu povídek a románů, např. Moskva-hranice (1937, 2. vyd. v r. 1969 bylo zakázáno), Dřevěná lžíce (1938), Makanna, otec divů (1946), Barvy (1946), Život s hvězdou (1949), Harfeník (1958), Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) a Na střeše je Mendelssohn (1960). Zemřel 13. prosince 1959 v Praze.

U příležitosti 115. výročí narození spisovatele Jiřího Weila (1900 – 1959) bude uvedena filmová premiéra hudebního dokumentu MAKANNA, na motivy jeho románu Makanna – Otec divů, který vypravuje o vzestupu a pádu historické osoby lžiproroka ze VII. století. …….. “Vytěžen z dávné minulosti cizího orientálního světa je román živým, barvitým obrazem historickým, jímž pronikají zážitky nedávné tyranie. Román s dvěma básnickými vsuvkami byl napsán roku 1940, zadán nakladatelství roku 1941 pod krycím jménem, jehož nositel byl umučen v Mauthausenu.” Viz http://Festival.Brikcius.com .

Marka Míková
na volné noze poskakuje
užívá si života
a přitom píše a hraje a zpívá a režíruje v divadle

Napsala už 5 knížek pro děti (Roches a Bžunda, Knihafoss, JO537, Mrakodrapy, Škvíry)

Letos jí vyjde u nakladatelství Baobab knížka básniček ŽVEJKAČKY, také převyprávěla knížku Radka Valeše Jonáš spěchá domů (nakladatelství Argo) a dokončuje příběh o velrybě Varvara (kniha o velrybím putování založená na skutečné události) u nakladatelství Fantasos, hraje v kapele Zuby nehty, navštěvuje děti se skupinou Loutky v nemocnici a příležitostně hraje divadlo pro děti.

Róža Domašcyna
(nar. 11. 8. 1951 v Sernjanech – Sasko, SRN)

Jedna z nejznámějších současných lužickosrbských spisovatelek. Literárně činná je již od školních let – v roce 1966 založila s bratrancem Janem Chěžkou kroužek píšících školáků. Dálkově vystudovala obor inženýr – ekonom hornictví, později Literární institut J. J. Bechera v Lipsku. Samostatnou knižní prvotinu (Wróćo ja doprědka du) vydala až v roce 1990, od té doby – již ve svobodném povolání – vydala mj. pět sbírek v lužické srbštině (nejnovější je Štož ći wětřik z ruki wěje z roku 2012) a několik knih v němčině (mj. ort der erdung a Der Hase im Ärmel, obě z roku 2011). V lužické srbštině i němčině píše poezii, krátké prózy, divadelní hry a eseje. Náměty pro svou tvorbu čerpá z dětství,  z lužickosrbských reálií – historických i současných, a často také přímo ze svého mateřského jazyka. Zejména její básnické sbírky a eseje přinášejí důkazy o plnohodnotné slovní zásobě lužickosrbského jazyka a kladou vysoké nároky na čtenáře a především překladatele. Své lužickosrbsky psané básně transformuje do němčiny tak, že často vznikají značně odlišné verze.
Za svou tvorbu získala několik ocenění – např. cenu Ćišinského (1995), cenu Anny Seghersové (1998), cenu exilového PEN klubu (2001). Významná je také její překladatelská činnost. Jejím zásadním dílem v této oblasti je překlad Máchova Máje do hornolužické srbštiny (Máj-Meja, 2010).
V českých překladech byly publikovány ukázky její poezie i prózy v několika časopisech (mj. Literární noviny) a sbornících (Kalmanach). Jako samostatná publikace vyšel výbor z povídek nazvaný Kočičí stříbro (Společnost přátel Lužice, česko-polsko-lužickosrbsky, české překlady Vladimíra Šatavová), výbor z její poezie nazvaný Obrazy ze slov (překlady Milan Hrabal) vyšel v antologii Jazyk, jímž porozumíš větru (PROTIS 2007). V roce 2015 vydává Městská knihovna Varnsdorf výbor z jejích esejů a krátkých próz Druhé světy.
Čtení ve Varnsdorfu 19. listopadu 2015 zahajuje autorčino malé turné, které pokračuje 5. prosince 2015 v Lužickém semináři v Praze a v Sasku pak v Seifhennersdorfu (ls Wodowe Hendrichecy) a Budyšíně.

GACO NOVOMESSKÝ AKO TAKÝ (ONÝ)
Nie je dôležité, ako sa spisovateľ volá. Nie je dôležité, čo robí, a už vôbec nie ako vyzerá. (Aj keď, našťastie, Gaco Novomesský vyzerá veľmi dobre.) Dôležité je, ako spisovateľ píše. Gaco Novomesský píše podľa prísneho etického kódexu bušido. Ten velí, aby spisovateľ napísal každú svoju novú knihu pod iným menom. Aby sa nestalo, že staré meno bude takpovediac písať zaň. Jeho osobné vnímanie literárneho bušida je ešte prísnejšie. Prikazuje mu písať každú novú knihu nielen pod iným menom, ale aj pod iným pohlavím!
Gaco Novomesský vydal prvú knihu ako Gaco Novomesský a niesla názov Plné gace (2002, www.martinus.sk). Druhú knihu Krivolaká prť je ku šťastiu (…ku nešťastiu taktiež veľmo krivolaká) (Slovenský literárny klub v ČR, 2007, www.martinus.sk) napísal pod menom Viola Vyholená-Šípivá. V poradí tretiu knihu, o slovenskom spolkovom a milostnom živote v Prahe, s pracovným názvom Minorita (sita-rita sitcom) píše pod menom Spiro Bombel – smutné opíča. Štvrtou, do tlače pripravenou knihou (2015) je jeho zobraný spis ( prvý bezpohlavný!) Malotow koktejl (brkem z tatrče – brkom z trtáča).
Gaco Novomesský je tak dôsledne etický, že aj do anonymných literárnych súťaží vstupuje vždy pod iným menom. Vo finále Bagalovej Slovenskej Poviedky 2004 napríklad zabodoval s poviedkou Mimoriadne zvláštny prípad v Coconounou pod menom Berco Flusák. (uverejnené v RAK-u 8/2004).
Ako scenárista pôsobí Gaco Novomesský pod krycím menom D. M. Je tak podpísaný napríklad pod scenáre Peťo prichádza (Zborník dramatických textov pre súbory malých javiskových foriem, Osvetový ústav Bratislava 1989), Náš cudzinec ( Cyklus Pesničkári slovenskí, Slovenská televízia 1994), Ach, tango slovenské! – pódiový fíčer o vynálezcovi slovenského tanga Dr. Dušanovi Pálkovi s hudbou a svetlami, slovo nevynímajúc (Premiéra k storočnici skladateľa pod názvom Prečo sa máme rozísť… v pražskom Slovenskom inštitúte 2009, v Slovenskom rozhlase odvysielané 2010), Čo je v piesni, nech sa kliesni! (Český rozhlas 2010), Dežov beh na sever (Rádio Ethno 2011) či paraliterárno-pesničkárske pásmo výbušnej povahy Slovom aj piesňou odkundes (úryvky v pražskom Kabarete Bardov leopardov 2012) atď…
Celosvetová internetová pospolitosť pozná Gaca Novomesského pod menami Slobododrotár, suspenzor major, citovo konstipovaná, Ignorantis, samoľúbe inteleguáno, Minela z Inzinu, Dušposesor Dedalus, vyholená, jebo ze sedlackej dubovej, pišta humorišta… a mnohými ďalšími… Do novín a časopisov sa podpisuje pod svoje fejtóny ako Ďurko Pražiak. Prezývku Báthory slovenskej kritiky si, naopak, vyslúžil od mäkších slovenských kolegov kritikov a recenzentov.
Aj na paraliterárnych a paravedeckých konferenciách vystupuje Gaco Novomesský prísne eticky – pod menom docent Smrallavý, pražský nadslovakista a forenzný parahistorik ( viď napr. referát z Druhej pražskej medzinárodnej paraliterárnej konferencie 2009 Protoglas – uhlový kameň poézie veľkomoravského protonároda Starých Slovákov nasvietený z celkom iného uhla – pripravené do tlače v paravedeckej prílohe magazínu Mlha) alebo ako Robo Rotorides, protokandidát paravied (viď referát z Prvej pražskej medzinárodnej paraliterárnej konferencie 2008 Párátko – falický symbol paraliteratury aneb horizontální život a smrt Nadsamce A. J. (vyšlo v revue Slovenského literárneho klubu v ČR Zrkadlenie/Zrcadlení 4/2008), prípadne ako profesor Prusserl, docent Fešner, akademik Mudrle…
Pod svojím skutočným menom Gaco Novomesský skladá piesne, prekladá piesňové texty a vystupuje ako pesničkár a otec zakladateľ slovenského melta blues. V Čechách pôsobí príležitostne s kapelou Pražské ťavy a ako duo Nobles a Oblíž. Francúzske šansóny spieva tiež pod menom Žorž Martel (Hommage a Georges Moustaki, premiéra s triom Les Trois cactus 2012 v Neratoviciach). Americké piesne zase ako “Blind” Joe Bicarbonic (kavárna Maňána 2014) S kapelou Besné krpce pripravuje (jeseň-zima 2014) svoj prierezový pesničkársky album s pracovným názvom Tóny šedej zóny ( Piesne z Plných gací – do tanca aj na odpočúvanie, odŕhanie nevynímajúc).
Píše aj poéziu a v tomto smere sa prirovnáva k lordovi Byronovi. Podobne ako lord Byron staval nad svoju básnickú slávu pästiarske výkony v ringu a preplávanie Dardanel, aj Gaco Novomesský si viac než svoje básne cení úspechy, ktoré dosiahol v triatlone, ako prvoligový volejbalista, tenista, jachtár, basketbalista, autostopár, bežec na lyžiach… Sám seba Gaco Novomesský charakterizuje slovami: Uvzatý kakografik a citlivý kakofonik.

Životopis:

Gaco Novomesský sa narodil v Tepliciach v Čechách. Ako trojtýždňový sa presťahoval do Nového mesta nad Váhom aj so svojimi slovenskými rodičmi. Po zmaturovaní na miestnom Gymnáziu M.R.Štefánika odišiel študovať do Prahy. S diplomom promovaného tlmočníka a prekladateľa v zadnom vrecku potom pracoval ako nočný strážnik, tlmočník, prekladateľ, nakladateľ, lektor cudzích jazykov, výkonný práporčík-staršina, redaktor, manažér, spisovateľ na voľnej nohe (č. 15), dramaturg, predseda, podpredseda, zástavník, zapisovateľ, pozorovateľ…
Žije, tvorí a troví v Prahe.
Jeho životné krédo: Aj keby ako bolo, nejako už len bude!

Ciprian Măceșaru (nar. 7. 9. 1976) debutoval v r. 2007 sbírkou básní Cântecul greierilor de sub calea ferată (Zpěv cvrčků pod železniční tratí) a knihou rozhovorů Dialoguri în oglindă (Dialogy v zrcadle), které vydalo nakl. Curtea Veche. Následoval „kulturní deník“ Focul din tâmplă (Výstřel v skráni), řada dalších sbírek veršů i dva mikroromány Superhero  (Superhrdina, nakladatelství Cartea Românească, 2012) a Portbagaj (Zavazadlový prostor, nakladatelství Trei, 2014), za který získal Cenu mladého spisovatele roku 2013 za román v rukopise, udělovaný bukurešťskou pobočkou Svazu rumunských spisovatelů). Koncem roku 2014 publikoval spolu s literárním kritikem a historikem Danem C. Mihăilescem dialog v dopisech nazvaný  Despre nerăbdarea de a fi răbdător (O netrpělivosti být trpělivý), kterou velice dobře přijali kritici i čtenáři a stala se jedním z bestselerů nakladatelství Humanitas. V řadě antologií je zastoupen prózou i poezií.  Jeho básně byly přeloženy do angličtiny a bulharštiny. Je zakladatelem časopisu Accente a nakladatelství Next Page sídlících v Bukurešti. Získal Diplom excelence za evropskou žurnalistiku, který uděluje  EUROLINK – House of Europe, 2010.

Ciprian Măceșaru (n. 7.09.1976) a debutat în 2007 cu volumele Cântecul greierilor de sub calea ferată (poeme) și Dialoguri în oglindă (interviuri), apărute la Editura Curtea Veche. Au urmat: Focul din tâmplă (jurnal cultural) și mai multe volume de versuri, precum și două microromane înrudite, Superhero (Cartea Românească, 2012) și Portbagaj (Editura Trei, 2014; Premiul ”Tânărul scriitor al anului 2013” pentru roman în manuscris, acordat de Filiala București Proză a Uniunii Scriitorilor din România). La sfârșitul lui 2014 a publicat împreună cu criticul și istoricul literar Dan C. Mihăilescu un dialog epistolar intitulat Despre nerăbdarea de a fi răbdător, cartea, foarte bine primită de critici și de cititori, numărându-se printre bestsellerurile editurii Humanitas. A fost inclus cu proză și poezie în mai multe antologii. I-au fost traduse poeme în engleză și bulgară. Este fondatorul revistei Accente și al editurii Next Page, ambele din București. A primit Diploma de Excelență pentru Jurnalism European, acordată de EUROLINK – House of Europe, 2010.

Ciprian Măceşaru (b. 7/9/1976) made his debut in 2007 with collection of poetry Cricket songs beneath railways and book of interviews Dialogues in the mirror, published by Curtea Veche. He followed with cultural diary The fire in the temple, several volumes of poetry and two micro novels  Superhero (Cartea Românească publishing house, 2012) and Trunk (Trei publishing house 2014) which received the prize “Young Writer of 2013” for the novel in manuscript, awarded by Bucharest branch of Prose Writers’ Union of Romania). At the end of 2014, he published, along with literary critic Dan C. Mihailescu, an epistolary dialogue with the title:  On impatience of being patient. The book, very well received by both critics and readers, belongs among the best-selling works of Humanitas publishing house. His prose as well as poetry has been included in several anthologies. Also, his poems have been translated into English and Bulgarian. Măceşaru is the founder of Accents magazine and Next Page publishing house, both with the seat in Bucharest. He received the Diploma of Excellence for European Journalism, awarded by EUROLINK – House of Europe, 2010.

Dirk Hülstrunk (nar. 1964 ve Frankfurtu/M.) je básník a performer pohybující se v oblasti fónické poezie na rozhraní jazyka, zvuku a performance. Charakteristickým znakem jeho tvorby je rytmický, minimalistický styl, k jeho inspiracím se řadí Kurt Schwitters, Gertrude Steinová, konkrétní poezie či dada. Hülstrunk patří k průkopníkům slam poetry v Německu, od r. 1998 organizuje renomovaný poetry slam ve Frankfurtu. Často spolupracuje s dalšími umělci a hudebníky, v poslední době např. s osobnostmi jako jsou „Brandstifter“ (Mohuč), finský performer Juha Valkeapää (Helsinki) nebo audio umělkyně Gabi Schaffner (Berlín). Hülstrunk též působí jako docent na Vyšší odborné škole ve Frankfurtu.

Dirk Hülstrunk (born 1964 in Frankfurt/Main) is a spoken word poet, writer,
minimalist, creative writing teacher and curator of art/poetry events in Germany.
Influences range from Kurt Schwitters, Gertrude Stein, Concrete Poetry, Dada, Fluxus, Beatpoetry to Pop and modern electronic sound-poetry. He is also one of the pioneers of the Poetry Slam Movement in Germany, organizing the renowned Frankfurt Poetry Slam since 1998. He frequently collaborates with artists & musicians, recently e.g. with the German Fluxus artist “Brandstifter”(Mainz), performance artist Juha Valkeapää (Helsinki), audio artist Gabi Schaffner (Berlin). Hülstrunk is also active as a lecturer at the University of Applied Sciences in Frankfurt.

Mojmír Vrba (1962) pracuje jako štukatér. Vydal sbírky básní Výlet (1993) a Zatloukat hřebíky do vody (2008, neprodejná příloha časopisu Psí víno). I když se to neví, patří k našim předním minimalistům.

Tomáš Tichý (1960) pracuje jako patolog. Básně poprvé publikoval v roce 2014 v časopise Host. Ve své poezii snoubí humor a zkratku, paradox a nadsázku, jednoduchost a rozhled po světové literatuře.

Aaen Jan Kratochvíl (* 27. 1. 1980)

Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk, literatura a společenské vědy. Píše poezii a prózu; hraje na kytaru, baskytaru, didgeridoo a další hudební nástroje. V roce 2002 založil hudební skupinu Aaen Anima. Fotografuje, na film i digitál.

Tiskem vydal dvě básnické sbírky: Začátek bez konce a Konec bez začátku (2011) a Zapomenuté ticho (2012). Obě vyšly také v elektronické podobě a jsou volně ke stažení na autorově internetové stránce http://www.aaen.sweb.cz

Kornélia Deres (1987, Miskolc) je básnířka, divadelní kritička, redaktorka a vysokoškolská pedagožka. Žije v Budapešti, kde studovala na univerzitě ELTE maďarštinu, angličtinu a divadelní vědu. Za vynikající první sbírku básní s názvem Szőrapa („chlupatýtáta“, 2011) získala uznání kritiky a více literárních ocenění. Na podzim 2014 strávila několik měsíců i v Praze v rámci třetího ročníku Visegrádského programu rezidenčních pobytů pro spisovatele.

Jonáš Zbořil (*1988) debutoval básnickou sbírkou Podolí (Host 2014), která byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu. Publikoval v časopisech Host, Tvar, Psí víno a další. Pracuje jako redaktor a moderátor Radia Wave, hraje v kapelách Steakhouse Orchestra a Sundays on Clarendon Road.

Spisovatelka, publicistka, nakladatelka a mecenáška uměleckých projektů patří bezpochyby mezi pozoruhodné osobnosti české literární scény. Vedle kurátorství výstav se věnuje experimentální poezii a je autorkou několika románů, mezi něž patří exotické Jumaroro, mystický Tichošlap, ale i erotický bestseller Hračka.

Pravidelně publikuje v českých periodikách a vzhledem k tomu, že se nevyhýbá kontroverzním tématům i tématům úzce souvisícím s lidskou intimitou je vnímána jako enfant terrible české literatury.