foto Igor Malijevský Věra Rosi: Bjornsonův sad v Brně Tomáš Kafka: Grébovka Robert Lahoda: Hospoda Na Parukářce Jaroslav Rudiš: Metro Berlín U-Bahn Sabrina Karasová: U vody (Praha 7)
	"Místo poezie, které mě cyklicky přitahuje, rozechvívá a inspiruje: chebský německý hřbitov … Ta mizející obrazárna podobizen… Sentiment smrti... To kontrastující území nikoho s panelákovým sídlištěm urnových hájů… Vyhynulé osudy, vyhnané rituály… Ruznorodé společenství stromu, čekajících na porážku… Zpřeházené a převrácené pomníky pod něžným mechem… Otevřené hroby… V nich jezera - temně modrá s plovoucími kostmi vybělených větví… Cestičky vyšlapané srnami, hromádky zaječích broků… Socha Krista, jehož pohled pálí a rozněcuje zakázané vášně … Rozpadající se nekropole, které zanedlouho vytrhnou poslední pomníky z dásně, stromy úhledně srovnané u cesty a prostor zaplaví sterilní smrt. Neochočená. Smrt, které se darovávají umělé květiny v igelitu. Náhrobky znovu vyzdvižené a popsané znovuzrozenými nápisy…" Jeli na pohřeb vlakem vykolejil zmeškali a SMRT uražená přišla za nimi Viktorie Rybáková básnířka a fotografka, Cheb Každý z nás má svou individuální "mapu míst poezie". Zakreslujeme ji, či spíše se spontánně utváříme, v úběžnici našich časových horizontů a rozsahu a intenzity našich konkrétních (včetne snových) zážitků, a to jak "skokově", tak i "kontinuálně", od mládí, spojeného s místy našeho zrození, našeho zrání, až k místu našeho (tušeného) konce. Petr Chvojka básník, Praha Vysocký park ve Vysokém nad Jizerou bývá nazýván parkem básníků. Tato pocta nevznikla proto, že tam denně chodím na procházky a někdy s přáteli, ale pro tři pomníky. Mohutný pomník Karla Havlíčka Borovského, menší Viktora Dyka a pomníček Antonína Sovy. Ten je sice velmi malý, ale zvláštní a podle mého názoru nejvýznačnější. Je totiž dokladem, jak si občané tohoto města, které má velikou kulturní tradici, vážili básníku. Na pomníčku je nápis: Na památku prázdnin 1920, které v tomto parku trávil básník Antonín Sova Věnuje studentstvo 1936 Básník tehdy strávil ve Vysokém několik týdnu a kromě jednoho čtyřverší, které napsal do památníku jedné vysocké paní, jsem v jeho spisech zatím o Vysokém nic nenašel. Ivo Vodseďálek básník, Vysoké nad Jizerou Jsou taková místa, kam poezie přicházívá raději. Třeba Vyšehradský tunel. To není žádný tunel, ale hrad. Hrad stavěný ze vzduchu. Od skály odezděný nepravidelnými balvany, které do sede přesne zapadají. Na severní straně z něj trčí zamčená vež a v ní schody, které vedou Někam. Možná se po nich dá vyjít až do Libušiny lázně a tam překvapené knežně umýt záda. Do mříže v okně té věže je zakleta šesticípá hvězda se lví tváří, v zubech drží řetěz. Uprostřed cimbuří visí znak Prahy, pod ním osm prázdných štítu a ještě níž dvě slepé střílny - zkamenělí lucištníci z nich metají nenávistné pohledy na nájezdníky tramvají. Na jižní straně stojí druhá vež. Nemá žádné dveře, jen okénko, za kterým bydlí holubičí princezna. Pár kroku od hradu na sever můžeš sejít po schodech k maličkému molu s jediným kruhem, právě tak na uvázání lodice Cháronovy. Dobře se tu miluje, v noci, když není kam jít. To pak kruh skřípá, od řeky hořce voní chaluhy a z ulice Na hrobci kvílejí gumy, jak na Rašínovo nábřeží zahýbá přízračná sanitka, kterou zespodu, přitisknutý k podvozku, řídí taháním za kola duch Jiřího Ortena s hořící šesticípou hvězdou na hrudi... Odillo Stradický ze Strdic Místem, které se čím dál tím víc, čím jsem starší, a tedy místy řidší, stává mým místem poezie, je bývalý zlínský obuvnický gigant Baťa, a.s., později do mých dlouhých dětských polospánku světélkující a houkající obr Svit, chodníky k branám dochrchlané, průvody svitovců a svitek kolem budovatelskými hesly popsaných zdi upocené, uprostřed fabriky popílkem koupaliště zaprášené atd. Ale to všechno je minulost. Na koupališti se v zimě prodávají vánoční stromky, v zimě i v létě pak hadry vetšinou ve vietnamských stáncích, chodníky jsou dolámané a skvrněné především povalujícími se a povlávajícími reklamními vtěrkami ci zamaštěnými papíry od gýrose, nebo jen prostě zablity. Budovatelská hesla jsou vystřídána něžnými kukuči kandidátek ČSSD a Koalice, včetně Svobody. Upocených dělníku a dělnic valem ubylo, protože propuštěno, fabrika světélkuje jen na svých ňadrech hrejícími restauracemi, z pohledu abstinetů Tomáše a Jana Bati zajisté hnusnými hady, kteří lákají ovečky na panáky i za dvacet devět. Celý Zlín se tedy jakoby stále víc podobal Dawsonu dlouho po zlatokopecké horečce, a stává se něcím až tak bizarním, že může lákat i básníky, i nositele žlutých špendlíku, Vonty, možná že i krtičnaté anarchisty s bombami v aktntaškách. Takže na shledanou ve Zlíně, ve měste minoucnosti…. Jaroslav Kovanda básník, Zlín